Vzhůru do neznáma

Krásné dopoledne, 

nyní se díváte na úvodní článek, který vás tak trochu seznámí s tím, o čem to tady vlastně budu psát kromě jiného - nápadů mám v hlavě opravdu velké množství, ale jakmile zasednu k notebooku, tak je hlava prázdná. Držte tedy pěsti, abych si je postupně začala vybavovat.



Hned na začátku srpna jsem byla hospitalizována v nemocnici. To si takhle v neděli ráno měříte tlak, a když ten spodní máte opakovaně nad 95, tak už to člověka slušně vyděsí a v nemocnici mi ho naměřili ještě vyšší (něco kolem 110). Takže si mě tam nechali a já tam ležela od neděle do středy. V takových chvílích nemáte chuť si pustit ani televizi, hrajete si s telefonem a při hypnotizování žluté zdi před sebou se vám hlavou honí nápady na fakt dobrý články. Jenže z mobilu psát článek je docela náročný, a tak si tu myšlenku necháte na jindy - tzn. s největší pravděpodobností z toho článek nebude, a nebo je z toho článek, ale už vám nepřijde tak děsně super jako tehdy.

Chtěli mě propustit až ve čtvrtek, ale vykroutila jsem se tak, že zrovna ve středu jsem měla jít na kontrolu ke své doktorce a ona přece ve čtvrtek neordinuje (čestný skautský) a já už potřebovala mít od ní dokumenty do práce. Tím se mi podařilo popohnat i doktorku v nemocnici, která mi propouštěcí správu vypsala trošku rychleji. Byla skvělá! 

Na konci srpna jsem se dostala do nemocnice znovu. Tentokrát to bylo pondělí ráno. Přítel vyrazil do práce a já si chtěla jednou jedinkrát trošku přispat. Jenže kočka chtěla jít strašně moc ven, tak jsem se zvedla z postele a pustila jí oknem. Při zabouchnutí okna se něco stalo. Tekla mi voda po nohou, tak jsem si říkala, že na inkontinenci jsem ještě mladá a čůrat jsem byla přece před chvílí. Dala jsem kolena k sobě, odšourala jsem se pomalu k mobilu a volala přítele zpět domů. Jeho chytla trošku panika, že musíme ihned do nemocnice. Googlil jako o život a neustále opakoval: "Do 2 hodin musíš být v nemocnici, jinak je to průser." Kromě tekoucí voudy mě však nic nebolelo, a proto jsem neměla důvod chvátat. Dala jsem si v klidu sprchu, dala sbalené věci na hromadu a až za hodinu a půl jsme vyjížděli směr nemocnice.

Byl krásný srpnový den, měla jsem na sobě modrý šaty z Lidlu a když jsme dojeli před daný vchod a otevřeli jsme kufr auta, tak jsem marně hledala malou pumovou cestovku, která se mnou jezdila už na vysokou, a zrovna ta samozřejmě zůstala doma. Nevadilo to, měla jsem s sebou ještě velký kufr na kolečkách, kde bylo víceméně to samé jen ve větším množství. Vešli jsme dovnitř, zazvonili na zvonek, kde otevřela blond sestřička asi kolem 40ky a já jí řekla: "Dobrý den, asi mi praskla voda." 

Druhý den v 9:30 na svět poprvé vykoukla naše dcera Verunka s váhou 3,10 kg a o cca o 3 týdny dřív (v ten den jsem byla 36+5). Hlavu měla plnou tmavých vlásků a jako jedna z prvních otázek od sestřiček byla, jestli budeme dělat copánky, nebo spíš culíčky. 
A tak nevím, jak často mi teď Verunka sem dovolí psát. Naivně jsem si myslela, že stihnu došít výbavičku, i když už v sobotu jsem měla tušení, že ty mantinely do postýlky už nestihnu a taky nestihla. Dnes je to přesně měsíc, co moje srdce naplnila nová láska a nějaké mantinely prostě musí počkat, zatím ještě nejsou tolik potřeba přece.



Komentáře

  1. Přeji ať se ti na novém blogu líbí a dobře píše :)

    Těším se na další článek a doporučuji si pořídit blok/případně zapisovat do mobilu všechny nápady :) Ať pak víš, o čem jsi chtěla psát, když ti malá nechá chvilku na psaní :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat