Tento článek navazuje na Můj porod - 1. část
Jelikož jsme do porodnice vyrazili dopoledne, tak jsem tam stihla už i oběd. Co to přesně bylo si už nepamatuji - polívka a asi nějaká omáčka s knedlíkem.
Přítele poslali domů, že to stejně vypadá, že ten porod jen tak hned nezačne a když bych neměla sílu mu zavolat, tak že by mu zavolali oni, aby stihl dorazit.
Seděla jsem na posteli s mobilem v ruce a přemýšlela, jak zabít čas. A tak jsem bombardovala všechny na facebooku nějakými zprávami apod. Důležité bylo to, že jsem nechtěla, aby někdo věděl, že jsem v porodnici. Bylo to 3 týdny před termínem a hlavně - chtěla jsem se vyhnout otravným zprávám typu: "Tak co? Už?"
Tři týdny předtím rodila kamarádka a zrovna prošvihla vydání novin, kde byla jejich malá vyfocena, takže jsem psala mamce smsku, jestli by táta mohl zajistit tyhle noviny u babičky, protože té chodí do schránky. Jenže mamka je líná odepisovat na smsky, a tak radši zavolá. Když jsem jí už měla na uchu, tak jsem jí to říct musela - nedokážu jí lhát, takže jsem řekla něco v tom smyslu: "No mami víš, já jsem už v porodnici, ráno mi praskla voda." A od té doby jsem se jí musela hlásit alespoň formou smsky, jestli není nějaká změna.
Když už to věděla mamka, tak jsem to musela dát vědět ségře, která už snad od začátku srpna vždy, napsala: "Dej mi vědět, až budeš v porodnici, protože mám hodně práce a nemám čas na blbosti." Asi to není doslovná citace, ale myšlenka je stejná.
A takhle si to pamatuje ona:
"kolem poledne jsi mi psala sms, jestli ti můžu zavolat, nebo at ti zavolám nebo tak něco a mě hned bylo jasné, že jsi v porodnici, tak jsem ti volala a tys tam fakt byla :D a docela dlouho jsme spolu mluvili a tys mi popsala jak ti praskla voda, jak tam ted čekáš, že míra odjel a byla jsi v naprostém klídku, vtipkovala jsi a já nechápala, jak můžeš bejt tak v klidu."
No nechápala - vždyť to bylo jednoduchý, když si člověk už zvykne na to, že z něj teče docela dost vody, tak to bylo v pohodě, protože mě stále nic nebolelo. Tak proč bych si nezavtipkovala, že? :)
Sestřička mi pravidelně měřila tlak a natáčela ozvy miminka. Stále se nic dalšího nedělo.
Jelikož přítel na všechny firemní hovory a povinnosti dopoledne odpovídal slovy: "Omlouvám se, teď nemůžu, jsme v nemocnici." Tak jeho tátovi to došlo a šířil to dál, takže mi přišla zpráva na fb: "Ty jsi už v porodnici?" A bylo to od známé, která měla termín ještě přede mnou, ale její prcek se držel zuby nehty a narodil se až v září přesně na termín. Nebyla jsem moc ráda, že se to už dostalo mimo rodinu, ale zatajovat už nemělo smysl.
Odpoledne opět dorazil přítel, aby dovezl chybějící malou cestovku a dělal mi společnost. Než odjel, tak mi pomohl ještě se sprchou - taky nápad pro těhule před porodem dát do koupelny pidi vanu s kulatým dnem - samozřejmě jsem se tam pěkně natáhla, resp. když jsem tam byla na bobku, abychom nevytopili celou koupelnu, páč jsem se chtěla vysprchovat, tak mi to podjelo a slušně jsem si narazila zadek. A moje reakce? Záchvat smíchu a naříkání "au, au".
Přítel odjel s tím, že musí být na telefonu a mít připravené věci, kdyby náhodou se v noci něco začalo dít. Já si dala véču (to byl nějaký chleba a mazání k tomu, protože večeře se tam vedou jen studený) a šla teda spát, protože furt nic dalšího se nedělo.
Jelikož jsme do porodnice vyrazili dopoledne, tak jsem tam stihla už i oběd. Co to přesně bylo si už nepamatuji - polívka a asi nějaká omáčka s knedlíkem.
Přítele poslali domů, že to stejně vypadá, že ten porod jen tak hned nezačne a když bych neměla sílu mu zavolat, tak že by mu zavolali oni, aby stihl dorazit.
Seděla jsem na posteli s mobilem v ruce a přemýšlela, jak zabít čas. A tak jsem bombardovala všechny na facebooku nějakými zprávami apod. Důležité bylo to, že jsem nechtěla, aby někdo věděl, že jsem v porodnici. Bylo to 3 týdny před termínem a hlavně - chtěla jsem se vyhnout otravným zprávám typu: "Tak co? Už?"
Tři týdny předtím rodila kamarádka a zrovna prošvihla vydání novin, kde byla jejich malá vyfocena, takže jsem psala mamce smsku, jestli by táta mohl zajistit tyhle noviny u babičky, protože té chodí do schránky. Jenže mamka je líná odepisovat na smsky, a tak radši zavolá. Když jsem jí už měla na uchu, tak jsem jí to říct musela - nedokážu jí lhát, takže jsem řekla něco v tom smyslu: "No mami víš, já jsem už v porodnici, ráno mi praskla voda." A od té doby jsem se jí musela hlásit alespoň formou smsky, jestli není nějaká změna.
Když už to věděla mamka, tak jsem to musela dát vědět ségře, která už snad od začátku srpna vždy, napsala: "Dej mi vědět, až budeš v porodnici, protože mám hodně práce a nemám čas na blbosti." Asi to není doslovná citace, ale myšlenka je stejná.
A takhle si to pamatuje ona:
"kolem poledne jsi mi psala sms, jestli ti můžu zavolat, nebo at ti zavolám nebo tak něco a mě hned bylo jasné, že jsi v porodnici, tak jsem ti volala a tys tam fakt byla :D a docela dlouho jsme spolu mluvili a tys mi popsala jak ti praskla voda, jak tam ted čekáš, že míra odjel a byla jsi v naprostém klídku, vtipkovala jsi a já nechápala, jak můžeš bejt tak v klidu."
No nechápala - vždyť to bylo jednoduchý, když si člověk už zvykne na to, že z něj teče docela dost vody, tak to bylo v pohodě, protože mě stále nic nebolelo. Tak proč bych si nezavtipkovala, že? :)
Sestřička mi pravidelně měřila tlak a natáčela ozvy miminka. Stále se nic dalšího nedělo.
Jelikož přítel na všechny firemní hovory a povinnosti dopoledne odpovídal slovy: "Omlouvám se, teď nemůžu, jsme v nemocnici." Tak jeho tátovi to došlo a šířil to dál, takže mi přišla zpráva na fb: "Ty jsi už v porodnici?" A bylo to od známé, která měla termín ještě přede mnou, ale její prcek se držel zuby nehty a narodil se až v září přesně na termín. Nebyla jsem moc ráda, že se to už dostalo mimo rodinu, ale zatajovat už nemělo smysl.
Odpoledne opět dorazil přítel, aby dovezl chybějící malou cestovku a dělal mi společnost. Než odjel, tak mi pomohl ještě se sprchou - taky nápad pro těhule před porodem dát do koupelny pidi vanu s kulatým dnem - samozřejmě jsem se tam pěkně natáhla, resp. když jsem tam byla na bobku, abychom nevytopili celou koupelnu, páč jsem se chtěla vysprchovat, tak mi to podjelo a slušně jsem si narazila zadek. A moje reakce? Záchvat smíchu a naříkání "au, au".
Přítel odjel s tím, že musí být na telefonu a mít připravené věci, kdyby náhodou se v noci něco začalo dít. Já si dala véču (to byl nějaký chleba a mazání k tomu, protože večeře se tam vedou jen studený) a šla teda spát, protože furt nic dalšího se nedělo.
Kolik částí to bude mít?:) Příště musím psát lépe a né tak narychlo, když mě cituješ takhle doslova!:D
OdpovědětVymazatUž bude poslední část, slibuju :)
Vymazat